Zas hazíš hlínu na muj hrob. Máš pocit, že se mě nikdy nezbavíš. Pocit, že nejsem zakopán dost hluboko. Ješte jednu vrstvu těžkého písku, abych už nemohl nikdy mluvit, nikdy se temně a podezíravě dívat na tvou hanebnou tvář. Uvadlé kytky ted' zdobí můj pomník. Nemůžu popadnout dech, dusím se. Polykám všechny vzpomínky, všechnu minulost. Zdi rakve jsou tvrdé, není zpusob jak dostat se ven. Ze všech stran chladivá zemina, voda z bouřky prosakuje, až na samý povrch dřevené věznice. V mozku mi panuje zmatek a strach. Končetiny už odumírají a duše, duše přestává žít také. Ozvalo se poslední tlouknutí raneného srdce.