---

Vzpomínám

na vlahé světlo bezvinných sfér.

Prošel jsem

nejednou peklem tam a zpět.

Jak mohl bych se bát?

Jak bych mohl cítit strach?

Přesto nemůžu se hnout

Drží mě pavučina a duchamorný bol.

V betonovém antichrámu bez vertikál

Pohodlně zabíjím čas, aniž bych se kál

Mlhavé světlo v dáli, co bude dál?

Zlatý prach z pláště archiváře

Usedá.

Osudovou pavučinu sám sis dlouho tkal,

ze svých slov hanebných kostel hnusu zbudoval.

Zvedni hlavu, synu, prolom své prokletí!

Probuď se nový, z minulého století!

Ať svit tvé nové krve strusku viny roztaví.

V zákonitém běhu tvůj antichrám rozboří.

Se zavřenýma očima tak poprvé uslyšíš,

Sám sebe mluvit pravdu.

Ustupuje tíž!